Gruzie 2013
Přidáno 12. července 2013, 15:50
Datum: 24. května - 8. června 2013
Dovolenou v Gruzii už jsme měli v hlavě delší dobu. Konečný termín byl sice nakonec trochu nahonem, ale to se ukázalo jako jistá výhoda.
1. den (pá 24.5.): Letadlo nám odlétá ve 14:50, takže z Plzně vyrážíme v klidu autobusem na Zličín, kde se stavujeme ještě na oběd, protože nepředpokládáme nějaké normální jídlo v letadle. Přestupuje se v Kievě, takže to není taková dálka na to aby nám dali pořádný jídlo. Webové odbavení, kterého jsem se zhostil ještě doma přišlo vniveč, protože změnili letadlo a naše místa už v letadle nebyly. Ukrajinský aerolinky... Zato přehlédli mých 24kg batohu. Peťa má asi 21kg. Odlétáme s asi 20minutovým zpožděním se ktrým taky přilétáme do Kieva. Organizace tam je děsná. Všichni se tlačí k jakýmsi dveřím jak stádo ovcí. Je hroznej vzduch. Po snad hodinové frontě a průchodem přes rentgen máme ještě něco přes hodinu čas na letadlo do Tbilisi. Nakonec zjišťujeme, že letadlo bude asi o další dvě hodiny zpožděné. Super. Do Tbilisi přilétáme kolem jedné ráno. Na letišti potkáváme dalšího čecha a společně jedem taxikem k hostelu, kde máme rezervaci. Chlapík umí rusky, takže se s taxikářem domlouvá a hostel najdeme v pohodě.
Je to hostel Picnic, skoro v centru, nedaleko parmalamentu. Taxik za 30 Lari. Běžná cena přes den má být 20 Lari, takže cenu berem. Hostel chce 15 Lari/os/noc. Je tam sprcha, klasickej hajzlík, ale místnost se čtyřma palandama bez okna není to pravý ořechový. Je hrozný vedro a dusnu a nedá se větrat. Ale co... :) Ještě na recepci vyzjišťujeme, že do Omala nic přímo nejezdí, ale jede maršutka do Alvani co hodinu a odtamtud, že už s emusíme poptat.
2. den (so 25.5.): Cesta z Tbilisi az do Omala by měla trvat 7-8 hodin, takže kolem deváté vyrážíme na maršutku místním autobusem, který nám ukážou místní. Na „nádraží” nám tvrdí, že do Alvani nic nejezdí. Jen do Telavi (vesnice před) a odtamtud zas pojede něco dál. OK, 7 Lari/os není tolik za tříhodinovou cestu maršutkou :) Tam se nás hned chytí taxikář s tím, že do Alvani jen taxikem. Za 20 Lari docela vydřiduch, ale aspoň se nemusíme zdržovat hledáním spoje, jestli nějaký jezdí. V Alvani nám ještě zkouší sehnat auto přes sedlo do Omala. Smlouvá se skupinkou místních jak nás nejlíp natáhnout, aspoň podle jejich pohledů. Nakonec přichází s cenou 250 Lari :) S tím, že cesta není ještě prohrnutá a bude tam moc sněhu a že auto co tam jezdí každý den už dneska jelo. Dost protichůdných informací, ale cenu nebereme. Po delší domluvě nakonec souhlasí s naším maximem 200, což i tak je dost, ale zase jsme jenom 2 a když jsem pak viděl tu cestu, asi i odpovídající cena. Cestou nám ještě zastavuje u nějakého místního
prodejce benzínu a alkoholu a čepujeme si 1,5l benzínu pro vařič. Pak už jen další asi 4-hodinová cesta přes sedlo do Omala. Už začátek vypadá dravě, cesta zakouslá do prudkého svahu. Když se dostáváme z lesa výš, je to neuvěřitelný pohled. Potkáváme několik stád krav, co ženou stejnou cestou na psatvu do Tushetie. Prý mají pochod tak na 3-4 dny. V sedle (2926m n. m.) je fakt sníh. Nic extra, spíš na severní straně a spíš nafoukáno, ale naštěstí prohrnuto. Jak jsme později zjistili, byli jsme asi druhý auto, co to projíždí od prohrnutí :) Cesta dolů je stejně zajímavá, přesto mne přepadává únava a klimbám i v autě které se stále třese ve výmolech. Nakonec se v Omalu necháváme vyhodit v horní části (kdesi jsme četli, že je lepší horní, než dolní, že to ušetří 2 hodiny). Ty dvě hodiny jsou sice blbost, ale každopádně to horní je starší, kamenné domy, obranné věže a dolní je spíš novější (kamenné, cihlové, dřevěné domky), ale ne tak pěkné (alespoň pro mne). Platíme odvoz a s díky dělám první fotky. Rozhlížíme
se po místě kde postavíme stan a kde vezmeme vodu. Po chvíli zjišťujeme, že ve vsi není ani noha. Nalézáme kohoutek s vodou uprostřed vsi. Vidím ovci za plotem, značící, že někdo tu musí být. Vyrazím se porozhlédnout a potkávám Macha. Jediného člověka ve vsi, co kopal opodál nějaký kanál. Lámaně česko-skororusky se ptám, jestli si můžem stavět stan. Zahodí krumpáč a hned nás zve k sobě. Má Guesthouse hned u „našeho” kohoutku s vodou. Teprve to připravoval na sezónu. Několik dvoulůžkových pokojů, společenskou místnost, kuchyň s plynem. Sprchu, klasickej hajzlík. Jen vodu neměl ještě zapojenou, takže hajzlík nám nabídl budku za barákem :) Peřiny, povlečení... nedá si vymluvit, že máme svoje spacáky :) Takže ze stanu sešlo vcelku rychle s tím, že aspoň budem moct dřív zítra vyrazit. Vaříme večeři a u kohoutku s brutálním proudem (voda stříká všude možně) si dáváme „sprchu”, sice uprostřed vsi, ale co, nikdo tu beztak není :)
3. den (ne 26.5.): Ráno balíme a vyrážíme po cestě do Češa přes Dartlo. Ještě nevylezem ani z Omala a potkáváme Macha s chlapíkem v bílém Land Roveru. Dozvídáme, že v sedle Atsunta je pořád mraky sněhu (prý 2x tolik co měřím). Takže budeme muset vymyslet plán B jak se odsud dostat. S tím, že chlapík jede ve čtvrtek dolů, takže nás prý vezme. Do čtvrtka času dost, takže souhlasíme a vyrážíme směr Dartlo s tím, že se pokusíme dostat někam pod sedlo abysme viděli, že nekecali a případně se stihnem vrátit ,) Cesta se kroutí lesem a míst kudy se zpustit ze správné cesty je dost :) Ale nakonec se dosráváme na druhou stranu hřebene a skrz les vidíme údolí řeky Pirikitis Alazani. Na protějším hřebenu vidíme městečko Čigo (Чиго), stáda ovcí a několik salaší. Poprchává, jdeme v pláštěnkách. Asi po čtyřech hodinách se u Dartla dostáváme na druhou stranu řeky po mostě. Dartlo vypadá pěkně, staré kamenné domky, nacházíme hotel, zvnitřku je slyšet rádio, ale nemůžeme se nikoho dobouchat. Výš nad Dartlem jsou vidět obranné
věže vesničky Kvavlo (Квавло). Tam se nám už nechce, možná zítra, jestli bude lepší počasí. Proti proudu řeky od Dartla do kopce byla vidět další vesnice, ale tam se nechystáme vůbec, není po cestě podél řeky. Rozhodujem se tady zastanovat. Chybí nám motivace k pokračování a počasí je hnus. Nacházíme si místo na stan kousek od mostu a rychle stavíme stan v momentě kdy tolik neprší. Jdu vařit polívku. Boj s vařičem asi po půlhodině a krabičce sirek vyhrávám a ohřívám vodu. To jsou ty začátky s něčím novým ,) Když vařím druhé jídlo přestává pršet. Zbytek dne lelkujeme a jdeme brzy spát.
Sedlo mezi Češem a Parsmou…
4. den (po 27.5.): Plánujeme dneska dojít do Parsmy (Парсма) (když to vysloví místní, zní to spíš jak Farsma). Ráno je krásně, vlévá nám to zase novou krev do žil, balíme stan a vyrážíme na cestu. Cestou do Češa se opět zatahuje a padá pár kapek na naše pláštěnky. Naštěstí nemusíme brodit žádný potok, buď je přeskáčeme, nebo najdeme lávku, která je občas i tak 50m od cesty. Stačí se trochu rozhlídnout ,) Po cca dvou hodinách jsme u Češa. Za potokem vidíme salaš a hordu štěkajících velkých psů, co si to pomalu šinou k nám. Ale jsou pořád dost daleko. Dřepnem na kamen a dáváme si chleba se sušeným masek k obědu. Nebe se najednou zatahuje. Operativně stavíme stan. S posledním zapíchnutým kolíkem začíná pršet. Déšť plynule přechází ve chcanec a nakonec nám do stanu buší kroupy. Přemýšlíme co dál. Je mi jasný, že tímhle tempem se k sedlu ani nepřiblížíme. Po cca hodině ustává nečas. Rozhodujeme se změnit plány. Zajdeme dneska do sedla mezi Češem a Parsmou a zítra se začneme vracet do Omala a ve zbývajícím dni se půjdeme podívat na druhou stranu do Shenaka a Dikla. Vezmeme jen vodu a na lehko vyrážíme do sedla. Cesta vcelku žádná, jen občas vydupané cestičky od ovcí. Rychle nabíráme výšku. potkáváme pasáka. Prý se máme zastavit u něj v salaši na čaj. Uvidíme a pokračujeme vzhůru. Peťe už se nechce dál šlapat, tak na mě čeká u potoka. Do sedla dorážím sám. Parsma vidět není a ani Atsunta. Trochu zklamán dělám pár fotek a sbíhám dolů. Od Parsmy přichází ošklivé mraky. Dole opět potkáváme pasáka a jeho kumpány a opět nás zvou na čaj. Hodíme věci do stanu, když se knám šourá jeden z psů. Když vidí, že jdeme otáčí se a jde před námi. Snad jako kdyby ho pro nás poslali :) Psi mají pořádný. Ale vrtí ocasama a jsou přítulný :) Dostáváme čaj, chleba a sýr. Úžasný :) Nakonec vyžebráme chleba a sýr s sebou. Zaplatit to nechtějí. Prý jsme letos první turisti, tak to máme jako dárek :) Před spaním ještě „vykoupat” v potoce :)
5. den (út 28.5.): Ráno po snídani v klidu balíme a vracíme se do Omala. Do Parsmy natož do sedla bysme se už nestihli do čtvrtka vrátit a nechce se nám šlapat tam a stejnou cestou se hlavně vracet. Za Češem by sice měla být cesta přes hřeben do údolí řeky Tushetis Alazani a tamtudy dojít taky do Omala, ale sedlo má mít taky přes 2900m, takže bysme se asi probíjeli sněhem, takže to zavrhujeme. Cestou do Omala opět poprchává. Tak hodinku před Omalem potkáváme při překonávání hřebenu pastevce, co jde s jednou kravkou a teletem pomaleji než jeho kumpáni vpředu. Dáváme si s ním svačinku, slivku i jeho vodku. Klasický hodinový proslov před vypitím :) Dáme tři panáky a jdeme si zase každý svou cestou. Mám veselejší náladu. Lidi tady jsou úžasný.. a alkohol :) Cestou dolů nás ještě zve na čaj hlídač jednoho hotelu, když jdeme okolo. Čas máme, tak proč ne. Posedíme, pokecáme, za hotýlkem skládka ve srázu... nečekaně. Mluví o nějakých dvou češích, ale moc nerozumíme. Pohostí nás chlebem a sýrem. My zase slivovici :)
Výborný. Nakonec se loučíme i když se mi nechce. Nabízí nám přespání zadarmo v hotelu. Majitel tam ještě není má přijet koncem týdne a připravit se na sezónu. On to hlídá jen do té doby. S díky ho opouštíme a razíme do Omala. V Omalu je už lidí víc, ale Macha nenacházíme. Přes nějakýho souseda zjišťujeme, že je dole, ale že máme jít dál a být jako doma. Vaříme na vařiči večeři a hurá na kutě.
6. den (st 29.5.): Počasí vypádá ráno všelijak, ale na zadku sedět nebudeme, takže vyrážíme na lehko směr Shenako a Diklo. Cestu neznáme, takže se poptáme v dolním Omalu místních. Cesta je lesem, dolů k řece, přes most a pak zase nahoru. Kousek od Shenaka nám zastavuje místní auto a hodí nás až do Shenaka. Má tu být jediný kostel v Tushetii. Shenako jako takové je pěkné, starý styl. Novější domky jsou kousek mimo. Do Dikla se nám nechce, vypadá, že bude slejvák. Jdem se podívat k hraně strže k řece. Máme Omalo jako na dlani. Vzdušnou čarou tak kilometr, dva :) Ale dobrý dvě hoďky chůze když se musí sejít až dolu k řece :) U výhledu na Omalo si dáváme svačinku. Na cestě zpět s díky odmítáme auto, které nás chce vzít do Omala. To bysme tam byli moc brzo a neměli bysme co dělat :) V Omalu potkáváme Macha. Přijíždí chlapík s bílým Land Roverem - Leo. S ním dva češi, Standa a Petr. Přijeli stejně jako my a stejně odlétají. Plány mají/měli stejné jako my :) Domlouváme se na společné cestě do Shenaka zítra s Le-em.
Vyleze z nich, že byli v prvním autě, co překročilo sedlo do Tushetie, takže my jsme byli druzí, pěkně :) Macho nás pohostí čačou, smaženým sýrem a chlebem. Nakonec se domlouváme na zítra na půl desátou, že pro nás přijede Leo a pak se zastavíme u nic v dolním Omalu, kde spí. Jdem se ještě s Peťou projít nad Horní Omalo, dělá se pěkně. Cestou zpět se ještě zakecáme s Machem u Slivovice... a pak už si toho moc nepamatuju :)
7. den (čt 30.5.): Je mi zle :) Leo přijíždí dle domluvy, strkáme batohy na střechu a svištíme dolů pro kluky. Nakonec s námi jede ještě Leova dcera (?) a Macho. Zve nás o víkendu na svatbu někoho z rodiny, ale je nám jasný, že to nezvládneme. U Lea doma v Alvani si dáme kafe a frčíme dál... K večeru jsme v Shatili. Nacházíme plácek kousek u řeky a už po tmě stavíme stany. Platíme Leovi 600 Lari za všechny za celou cestu a popíjíme víno :)
8. den (pá 31.5.): Po snídani vyrážíme s Peťou na obhlídku Shatili. Město je větší, než jsem čekal a snad do každé budovy se dá vlézt. Ne že by uvnitř bylo něco extra, ale dá se :) Potom vyrážíme podél potoka Shatilistskali vesnicí, kolem hydroelektrárny. Jedna ze dvou turbín je rozebraná, ale šlape alespoň jedna :) Zdroj elektřiny pro místní. Taky ve vsi svítí ve dne v noci lampy (alespoň ty co mají žárovky). Náhon je cca o 50 výškových metrů dál jednou rourou průměrem kolem půl metru. Výkon nejsem schopen ze štítku vyluštit :-/ Popojdeme ještě kousek nad náhon a osvěžujeme se u potoka, je krásně a my nikam nespěcháme, tak jen tak lelkujeme. Pak jdeme pomalu zase na svačinu ke stanu :) Potom se rozhodujeme vyrazit ke zřícenině čehosi těsně před Shatili. Přebíháme most a po pěšince proti proudu řeky se pomalu šplháme nahoru. Do zříceniny se nedá vlézt dovnitř a není tu ani pořádný výhled. Peťa brblá, tak jdeme zase dolů :) Cestou bereme ještě vodu a Na cestě zpět potkáváme Standu s Petrem. Zjistili co jsou
kruhové polorozpadlé stavby u potoka - mlýny. Jeden má ještě zbytky dřevěného soustrojí a dost zanešený náhon. Ale mlýnské kameny ho dost prozrazují :) Standa mluví o tom, že mluvil s majitelem nedalekého hotelu a ten by nás mohl vzít třeba zítra nebo pozítří autem do Mutsa, nebo dál. Super. Jdeme vařit večeři. Doráží i kluci a rozdělávají opět oheň. Kecáme u ohně, pijeme čaču a řešíme co budem dělat zítra. Chtělo by to nějaký kopec. Vyhlídneme si dva adepty, zítra se uvidí taky podle počasí.
9. den (so 1.6.): Ráno po snídani se definitivně rozhodujeme vylézt na nějakou nepojmenovanou horu o něco málo vyšší než 2900m. Jdeme skrz Shatili, podél stejného potoka co včera. Jde se dobře, cesta stoupá pomalu. Za náhonem pro elektrárnu už se držíme držíme na pravé straně potoka. Stoupání přidává pomalu na síle. U dělení potoka na dvě části se držíme pravého přítoku a stáčíme se s ním doleva. Horu na kterou se chystáme máme po pravé straně. Přicházíme k salaši. Pastevec přišel teprve včera se svým stádem krav. Chvíli se zdržíme a ptáme se na cestu vzhůru. Přejdeme potok a začíná brutální stoupání vcelku volným terénem, protože se brzy ztrácí i lehký náznak pěšiny. Jsou tu velké drny, ostružiní (nebo něco takovýho) a nejde se vůbec dobře. Peťa s Petrem to balí kolem 2300m. Se Standou se pokračujeme ještě něco lehce nad 2500m. Nakonec to vzdáváme. Mám toho dost. Na to, že nemám batoh, jen vak s vodou a pár drobností, tak jsem skoro na dně a to mě ještě čeká cesta dolů. Cestou dolů se mi Standa ztrácí.
Vidím ho až těsně před salaší. Tam se taky shledáváme zase všichni čtyři a razíme dolů do Shatili. Počasí se kazí a cestou poprchává. Cestou se zastavujeme u hotelu a Standa domlouvá zítřejší dopravu do Mutsa. Skočim ještě do krámu koupit čaču. Rozděláváme oheň a vaříme večeři.
10. den (ne 2.6.): V klidu se nasnídáme, skoukneme mapu s tím, že bysme se mohli nechat vyklopit až v Ardoti. V hotelu má chlapík ještě hosty, tak že nás tam hodí tak za 20 minut. Vyrazíme tedy sami pěšky napřed a on nás dojede. Jdeme podél řeky. Za Shatili je další kempovací místo, kde je hromada pestrobarevných stanů a několik transitů. Cestou dál si všímáme pohraničníků ve výšce na druhé straně řeky. Dojdeme k domům mrtvých a po chvilce přijíždí auto. Naskáčeme dovnitř a hurá k Ardoti :) Dole u hřbitova nás vysadí a do města už musíme po svých. Projdem okolo salaše udělané zřejmě z armádního vrtulníku Mi-8. Pak po pěšině do města. Potkáváme chlapíka, co tu žije po celý rok a dělá pohraničníka. Okoukneme městečko, ještě zbytky kostela nahoře a jdeme zase pomalu nazpátek. Vypadá to tady parádně. Úzké údolí podél řek a potoků a strmé vysoké kopce okolo. V Mutso potkáváme moře turistů. Cestou nahoru do města potkáváme opět několik domů mrtvých s jejich kostmi. V Mutso už nikdo nebydlí, možná někde dole v
salaších, ale původní město je mrtvé. Pěkné výhledy, ale přechod Atsunta vidět není. Pokračujeme dál. Cesta už je únavná a neutíká. Vyčerpaní dorážíme do Shatili, děláme večeři, kluci zase oheň, je fajn.
11. den (po 3.6.): Dnes máme v plánu všichni vyrazit na druhý vrchol. Po pravé straně od Shatili je hřeben a nenižší vrcholek je malován tuším kolem 2600m. Vyrazíme po mostě po pěšince proti proudu řeky vzhůru kolem zříceniny a dál k telefoním vysílačům. Po menší pauze vyrážíme vzhůru. Pěšina se rychle ztrácí a stoupáme opět volným terénem docela prudce vzhůru. Peťa zase kempuje dřív, ale jen kousek, protože se s klukama dostáváme brzy do místa, kde nemůžeme dál. Buď je v cestě neprostupné křovisko, nebo bolševník. Ani jedno nechceme podstupovat, takže se pomalu vracíme zpět. Od zříceniny vidíme přijíždět vojenský náklaďák. Svitne nám naděje na to, že někdy pojede zpět a mohl by nás převézt zpět do civilizace. Sejdem do Shatili a auto najdem u krámu. Standa domlouvá, že po šesté večer nás vyzvedne a převeze do Korshy. Super :) Balíme stany. Těsně po sbalení začíná chcát. Schováváme se u chlapíka s hotelem v jeho dřevěné boudě a čekáme na auto. Přijíždí těsně po dešti. Na korbě smrdí benzín a blbě se sedí.
Sedíme tři na dřevěné paletě na půl zadku. Nakonec to vzdávám a sedám si prostě na zem jako Peťa. Je to tak lepší. Asi půl hoďky před sedlem zastavujeme a vyhazujeme věci. Na korbu si místní pastevci skládají dřevo na topení, co si přichystali s tím, že za pů hoďky zase vyrazíme. Jdu si něco vyfotit. Po příchodu mi Standa sděluje smutnou informaci o tom, že jsem si špatně zabezpečil brašnu s objektivem, ten se svezl a spadl do potoka. Nacucanej jak huoba, ale co dá dělat, aspoň že foťák mám na krku... Dřevo odvezeno tak na korbu vracíme batohy a razíme dál. Peťa už tentokrát v kabině :) V sedle na chvilku stavíme. Zapadá slunko a v pozadí zasněžené hory... kýč, ale parádní :) Pokračujeme ještě nějakou hodinku a už ve tmě dorážíme do Korshy. Kupujeme něco k pití a jídlu a jdeme kousek zpět najít ubytovnu, kterou nám doporučil prodavač. Štěkající pes, kterého nevidíme nás zpočátku vyděsí, ale řetěz ho drží, tak se odvažujeme dál i my, nejen Standa :) Velký dům, několik dvoulůžkových pokojů, hajzlík na patře... úžas. Dáme něco málo s domácími a hurá na kutě. Autobus odsud jede kolem půl deváté ráno. Ještě nevíme co budeme dělat zítra.
12. den (út 4.6.): Rozhodujeme se zůstat zde ještě den. Nemáme kam spěchat. Zjišťujeme, že se tu koná nějaké včelařská konference pro začínající včelaře. Petr jakožto včelař je v snad v sedmym nebi :) Jdeme se podívat do muzea, to je ale zavřený, tak tam jen chvíli lelkujeme a pak jdeme nakoupit. Majitel hotelu (nebo jak to nazvat) je místní umělec a patron a taky spravuje to muzeum, tak si s ním domlouváme prohlídku. Večer přijíždí další turisté a společně jdeme do muzea. Jedná se jeden domek připomínající kostel, kde je spousta fotek a různých věcí z okolí. Večer popíjíme s místními a včelaři, co tu přednášeli. Dávají nám tip kam se ještě v Gruzii podívat. Vardzia - skalní město o kterém jsme všichni věděli z dokumentu Na cestě po Gruzii, ale nevěděli kde je :) Nakonec plánujeme zítra k Tbilisi, přestoupit a dál přes Akhaltsikhe (což by prý taky stálo za prohlídku) do Vardzie. A další den přes Akhalkalaki do Tbilisi ale spodem jinou cestou přes hory.
13. den (st 5.6.): Ráno balíme a kolem půl deváté se loučíme s místníma a vyrážíme autobusem. Ten nás vyklopí až v Tbilisi na nádraží, ale co, aspoň nemáme takový problém najít spoj. Ten jede do Borjomi. Tam si dáváme něco k snědku a kupujeme další pivko na cestu. V Akhaltsikhe další přestup, nerozhlížíme se po městě a frčíme hned dál. Potkáváme učitele, který se s námi dává do řeči. Vystupujeme ve Vardzii v kempu. Dáváme si pivko a koupeme se v řece. Skalní město vidíme naproti přes řeku a uvažujeme, že tam půjdem přespat až bude tma. Vrací se k nám učitel a pořád mluví o tom, že bude šašlik. Nakonec není nic a táhne nás na druhou stranu po mostě do druhé restaurace, kde už prý bude ten šašlik. Ten nakonec vážně je. Spaní v jeskyních se nám nedaří, učitel se nás drží jak hovno košile a neprosmýkneme se hlídačům. Nakonec nás policajt bere autem na vyvoněný místečko.. aspoň tak o tom mluví. Ve tmě nacházíme dřevěnou verandu u nějaké budovy a tak si tam steleme. Noc nic moc.
14. den (čt 6.6.): Jedná se o nějaké teplé prameny, kousek od nás z roury stříká teplá voda. Jeden bazén je vidět skrz dřevěné zamčené dveře v jednom polorozpadlém domku. Hrozně kvákají žáby. Vyrážíme do skalního města na obhlídku. Batohy necháváme v přilehlé restauraci. Jeskyní je tu spoustu, nedokážu si to ale moc představit před zemětřesením, které prý 2/3 města srovnali se zemí. Nejvíc překvapuje kostel. Něco úžasnýho. Naopak nepřekvapuje, že nikdo nemáme baterku, abysme mohli projít nějakou dlouhou chodbou... Takže se držíme jen tam, kde vidíme. I tak je to učitě zajímavé místo. Po pivku a jídle zjišťujeme jak je to s cestou do Tbilisi. Přes Akhalkalaki spodem nikdo nejezdí, takže jedeme zase stejnou cestou. Co se dá dělat... Navečer dorážíme do Tbilisi. Zkoušíme Hostel Picnic, kde jsme byli už předtím, jestli mají 4 postele. Nemají, tak sháníme jiný. Taxik nás nakonec k jednomu doveze za nekřesťanský peníz, ale co. Měli jsme si domluvit cenu předem a ne až na místě. Ještě něco málo popijeme s klukama a
zase hurá na kutě :)
15. den (pá 7.6.): Ráno vyrážíme s Peťou najít bankomat, abysme se mohli s klukama srovnat a koupit něco na snídani. Pak se všichni přesouváme do hostelu picnic. máme v plánu tam dnes přespat, letí nám to později než klukům. A máme tam už rezervaci. Necháváme tam batohy a jdeme se podívat po městě. Osobně z toho města moc nemám. mnoho kostelů, botanická zahrada, lázně, ... Cestou zpět se stavujeme na jídlo. Pohledy sice mají, ale známky a schránky nikde. holt letos nikomu z dovolený pohled nepošlem :) Nakonec končíme zase na zahrádce kousek od hostelu u pivka. Ještě se stihneme přesunout do restaurace na šašlik. Peťu přepadávají křeče, tak jde napřed do hostelu. Dojíme a jdeme taky. V plném hostelu je jen jeden hajzlík a je pořád v permanenci, takže se nakonec rozhodujeme jet s klukama hned na letiště a tam to nějak přežít do devíti, než nám to poletí... Necháme si zavolat taxik a razíme. Na letišti jako správní vágusové s PETkou piva čekáme a čekáme...
16. den (so 8.6.): Kolem pátý se loučíme s klukama a dál čekáme a čekáme. Péťe se dělá líp, tak aspoň tak... Cesta letadlem s přestupem v Kievě bez problému. Na Ruzyni žádný celník, takže samozřejmě nic k proclení a hurá na bus a studenťákem do Plzně...
A závěr? Hory v Gruzii jsou úžasný, stejně tak srdečnost lidí v horách. Ve městech už se taky najdou vyčůránci, ale to je asi normální. Každopádně se nejspíš s horama v Gruzii neloučíme navždy ,-) Jen asi vybereme lepší termín, aby se dal uskutečnit celý přechod. Takže nebudem první, ale možná poslední :) Uvidíme :-)
Kurz je cca GEL:EUR 2:1, takže se to vcelku dobře přepočítává a v Tbilisi není problém třeba taxik platit v tomto převodu.
Cena maršutek je směšná, vybavuju si Tbilisi-Telavi (7 GEL).
Do Omala je cena auta 200 Lari, takže je lepší jet ve čtyrech.
Cenu taxiku je dobré domluvit před nasednutím.
Starším lidem nedělá problém ruština, s angličtinou jsme nikde nepochadili (kromě hostelu Picnic).
PŘÍLOHY:
