Albánie 2010
Přidáno 9. října 2010, 15:3
Datum: 25. srpna - 7. září 2010
Chtěli jsme ještě někam na dovolenou, nakonec jsme se o vrátili k původnímu plánu, což byla Albánie. Skapik nakonec nejel, takže jsme se po spolucestujících podívali opět na Outdoor fóru a poznali Jirku (makrela).
1. den: Odjezd z Prahy časně ráno. V Břeclavy přistupuje Jirka, cestou kecáme a popíjíme pivko. V noci nás pak budí kontrola na hranicích.
2. den: Příjezd do Bijelo Polje opožděn cca o 2 hodiny. Nevadí nám to, je to slušnější hodina jak tam být v půl páté ráno :) Někde jsem se na netu dočetl že autobusák je hned u vlakového nádraží. Není. Zato tam stojí pár taxíků. Hned se nás jeden ujímá a za 10 euro na osobu nás bere do Gusinje (resp. Gusia). Vidíme cedule na "Planinarski dom" a "Grbaja". Kdesi na webu jsem se dočetl, že Planinarski dom je ve vsi Vusanje a je to dum místních turistických nadšenců, kteří mimo jiné značí i cesty. Doufal jsem tedyu v to, že si tam do mapy dokreslíme značené cesty, protože v naší mapě (německé výroby z r 2004) jich mnoho není. Grbaja jsem měl za to žr je to správné údolí kterým se dostaneme do Vusanje... Bohužel ani názvy údolí v mapě nebyly. Tudíž veliké veliké překvapení na konci cesty, že GPSka nám ukazuje polohu ve vedlejším údolí. To správné nese název Ropojany. Hned se upomínám, jak Jirka vytahuje vytištěnou ruskou mapu :) Nicméně Polninarski dom jsem patrne našli. Co to ale je nevím. Možná nějaká ubytovna, ale tahle každopádně zamčená :) Vydáváme se na cestu zpět do Gusinje. Stopování se tentokrát nedaří, takže jdeme celou cestu pěšky. Ptáme se na cestu do Vusanje a snažíme se stopovat. Daří se. Chlapík nás vysazuje až u "vodopádu". Je to místo, kde slušný potok mizí kdesi v díře v zemi :) Na místní policejní stanici nám tvrdí, že bez razítka Albáne v pase nás albánci zatknou za nelegální přechod a dostaneme každý pokutu 150 euro. Trochu se to rozchází s informacemi co známe z deníků jiných cestovatelů, že razítko není v Albánii problém v místních policejních stanicích. Po debatě jsme pro to risknout a přejít bez razítka. Potkáváme polský pár, který nás upozorňuje na vyschlé jezero Gjeshtarjes, náš dnešní cíl. Měníme plán a vydáváme se k bývalému vojenskému srubu zvanému Zastan. Je tu i slabý pramen, ale na koupel z PETek to stačí .-) Potkáváme 3 černohorce, kteří mají druhý den namířeno na Maju Jezerces.
3. den: Vyrážíme s plánem dojít k jezerům na albánské straně hor. Slunce tolik nepraží, jdeme lesem :) První jezero vidíme téměř vyschlé, další na tom nejsou o mnoho lépe. Doufáme, že to největší na mapě bude mít alespoň tolik vody, aby jsme se tam mohli v klidu opláchnout. U prvního jezera po levé straně potkáváme 3-člennou skupinku. Francouz, němec a australanka se potkali kdesi na festivalu a vyrazili na výlet :) Pokračujem k největšímu jezeru. Vody je tam hafo, i když je znát, že v průběhu roku je určitě rozlohou větší. Stavíme ze stanu přístřešek, abysme měli alespoň trochu stínu. Kolem páté přichází parta černohorců. Zoran, Mira, Mološ, Peter a Johan. Domlouváme se s nimi, že místo ja Jezercu půjdeme s nimi bez značené cesty nejdříve na Popluqes a následně na Jezercu. V domnění, že už tam někdy šli, když nám tvrdili, že značená cesta na Jezercu je horší než ta jejich. Domlováme se na odchodu v šest ráno. Praskla nám tyčka stanu a protrhla tropiko. Super. Jurek je držák. Podruhé nám toto dělá v horách. Mám chuť ho hodit ze skály. Bohužel ho budem ještě potřebovat. prasklý segment měním za záložní.
4. den: Odcházíme lehce po sedmé :) První sněžné pole, super počasí. "Cesta" vede přes nepříjemné sedlo. Do něj se škrábeme po čtyřech, padající kameny od těch co jdou vpředu, takže se dost vlečeme, abysme toto riziko eliminovali. Ze sedla je cesta po suťovisku, které je dost nestabilní a k tomu aby s e snámi sesouvalo dolů mu chybí hodně málo. Nakonec se vše podaří. Další sedlo, sněžné pole, suťoviska. Na Popluqesu se ptáme černohorců kudy chtějí na Jezercu. Jejich neurčité ukazování prstem kamsi na Jezercu a sněžné pole, vypadající na příliš velký masakr, nás příliš neutvrzuje o jejich znalosti nějaké trasy. Padá také něco o tom, že se vrátíme za tmy. Nemáme s sebou čelovky. Rozhodujeme se vrátit se k jezeru stejnou cestou. Černohorci to moc nechápou :) Cesta přes sedlo dolů stála za to, ale přežili jsme ji v pořádku. Koupálko v jezeře bodlo :) Z Jezerce se vrací spousta černohorských turistů. Černohorci se vrací těsně před setměním. Večer kecáme u ohně slivovice a štrůdlu :)
5. den: Dělá se mlha. Při balení stanu nacházíme další dva naprasklé segmenty stanu. Už nemáme náhradní, super. V souvislosti s tím, že nemáme Albánské razítko se necháváme přesvědčit a scházíme společně s černohorci dolů do Vusanje. Cílem se nám stává jiné pohoří v Černé hoře a s Alabánií se pomalu loučíme. Dole nám černohorci ukazují vývěr, kde ze země vyvěrá slušný potok, ten co končí ve "vodopádu". Světla si tedy příliš neužije :) Nakonec se naštěstí rozhodujeme zajet na hraniční přechod Vermosh a nechat si tam dát razítko. Zoran nám u místních domlouvá odvoz. Taxík nás všechny za 20 euro (dohromady) hodil z Vusanje do Vermoshe a zpět. Albánci nám sice vůbec nerozumí co chceme, ale po půlhodině vysvětlování nám vrací pasy s razítkem a my se vracíme. Jirka pochvaluje muziku v taxiku a dostává CD :) Nacházíme nocleh kousek za Vusanje cestou do hor a doufáme že následující dny bude lepší počasí a mlha z hor se vytratí. :)
6. den: Ráno vypadá slibně, takže se balíme a vyrážíme skrz hory směr Thethi. Značená cesta se nám občas ztrácí hlavně u hranic, ale držíme kurz a na stezku se vždy vrátíme. Jdeme kolem skutečně vyschlého jezera Gjeshtarjes, kde jsme chtěli nedavno spát kvůli vodě :) Není tu ani kapka, na přelomu srpna a září už je asi pozdě. Pokračujeme dál. Míjíme salaš kde nás klučina pohostí ovčí mlékem a vynikajícím sýrem. Později se ukáže, že z něj nemáme ani střevní problémy, tím líp :) Obdáříme ho nějakými sladkostmi a padáme dál. Příliš se nezdržujeme ani u stanů polských horolezců. Nejvíc mne uchvátila solární nabíječka se střídačem na 220V :) U jezera Pejës na nás vybíhají dva psi, hůlkama je zaháníme. V sedle Pejës se dohadujeme o spaní. Jirka chce zůstat v sedle. My chceme jít níž. Jednak k vodě, jednak kvůli "důvěře" ve stan. Nakonec lezeme ze sedla dolů. nacházíme slušný pramen a místo na spaní. Lepím díru v tropiku lepením na karimatky. Lepení na stan jsem nechal doma s tím, že nebude třeba. Aspoň, že jsem tam nenechal ten záložní segment. Naprasklé segmenty omotávám gafou ve víře, že by snad namuseli nadělat tolik škody a ten více poškozený měním za předsíňkový.
7. den: Nějak po půlnoci se strhává déšť. Záplata drží, vítr je slabý, přesto nemám vůbec dobrý pocit. Jirkovy se ráno dostala voda do žďáráku a schovává se u nás ve stanu. Nakonec se počasí vybírá a my se sunemedo Thethi. Cestou nacházíme místní elektrárnu (značenou v mapě jako mlýn). Před prvním domem stojící klučina na nás spustí pěknou angličtinou a nabízí nocleh a pivo. Nenechává se lehce odbít, ale nakonec odcházíme dál do vsi s tím, že se pak možná vrátíme. U kostela se nás chytají další kluci a nabízí prohlídku etnografického muzea. Průvodce ho doporučuje, tak se necháme vést. Za euro na osobu vidíme kůži lišky, starší destilační nádobu a dřevěnou hodně slabou atrapu kalašnikova :) Tedy nic moc. Nemá smysl. Chtějí nám ještě ukázat "uzavřenou věž" (kulla e ngujimit). Odmítáme a jdeme se na ní podívat sami. Jde o věž, kterou využívali muži během krevní msty. Vstup vybírá místní chlapík mající i stánek s občerstvením. Prohlížíme si věž zevnitř. Konečně něco zajímavého :) Dáváme si pivko a pak vyrážíme zpět k prvnímu domu. Je tam nejlevnější možnost přespání co jsme zatím zjistili. Klučina zvaný Frančesko ochotně pomáhá se vším, od nafukování karimatek, stavbu stanu přes chlazení a donášky piva :) Je hrozně zvědavý :) Za deště se jdem k nim domů schovat a zahrát si karty v místnosti vypadající jako jakási společenská místnost. Hrajeme prší, aby to zvládal i Frančesko. Po poslední hře nám karty sbalí, strčí do kapsi se slovy, že je potřebuje a že jsou jeho a odchází vedle do místnosti :) Pak se sice ptá jestli si je může nechat, ale karty už z ruky nedá a furt tvrí že je potřebuje. Jediné co nabízí na oplátku jsou jakési francouzské karty a jeho tílko s albánským státním znakem. To je sice fajn, ale pro men malé, tka mu je necháváme jen tak. Koupili jsme je těsně před odjezdem v tesku s obrázkama Simpsonových, takže žádná velká škoda :) Po dešti vaříme jídlo a po teplé spršce hurá na kutě.
8. den: Plánujeme přejít do Valbony. Těsně před odchodem přijíždí skupina angličanů s albánským průvodcem. Po chvilce přichází dva místní a na dvě muly nakládají jejich bagáž :) Mají stejně jako my v plánu jít do Valbony a průvodce nabízí, že můžeme jít s nima. Průvodce i místní tvrdí, že cesta je neznačená, mizerná a bez průvodce leda s buzolou nebo pro otrlé. Pro jistotu tedy čekáme až si vypijou kafíčko a vyrážíme s nimi. My tři na těžko, angláni s malými batůžky :) Průvodce nám sice nabízí že na muly se vejdou i naše batohy, ale s díky odmítáme :) Tempo není závratné a snad krom první části je v klidu stíháme. Báli jsme se o vodu, ale přímo u cesty je pěkný pramen. Ze sedla Valbonës je pěkný rozhled. Pak sestupujeme směrem na Rragami. Potkáváme skupinku čechů jdoucí z druhé strany. Znají z vyprávění Frančeska a mají i jeho fotku :) Dokonce mají podobné zkušenosti s cestami. Místní je asi 2x poslali na Jezercu napřímo :) Přejeme ji úspěch a mizíme. V první hospodě angláni končí a my si dáváme pivo a jídlo :) Stopem se dostáváme dál do Valbony a kempujem na pozemku další hospody, tentokrát zadarmo :) Cesta nakonec nebyla hrozná. Nejhorší se asi dostat z Thethi na správnou stezku, ale pak už není problém. Stezka je dobře prošlapaná a kromě přímo sedla Valbonës mi nepřišla nebezpečná ani v horším počasí. Ale kdoví. My měli pěkně :)
9. den: Ráno se balíme a míříme stopem a minibusem směr jezero Komani. Z Valbony stopem do Bajram Curri. Tam přestup na minibus do Fierze, který hned jel, takže jsme se ani neporozhlédli po vsi, ale to nám nevadilo. Bus končí před mostem přes řeku. Dál už jdeme po svých k přístavu, abysme zjistili, že trajekt jezdí jednou denně a to v sedm ráno :) Místní majitel přístavu, hospody a penzionu v jedné osobě - Binak, se je fajn. Kecáme s ním o všem možném, však máme spoustu času, když jsme sem dorazili po třetí hodině odpoledne :) Nakonec nás nechává spát uvnitř hospody zdarma. 6e si můžem vybrat. Postavit si stan kdekoliv v oblasti přístavu, spát na verandě hospody, nebo v nějakém z jeho dvou pokojů, nebo uvnitř hospody.. Za pokoj by asi chtěl zaplatit, abytek zdarma. To se jen tka nevidí. Jirka spí venku, my dáme přednost teple v hospě :)
10. den: Za 400,- leků na osobu kupujeme lístek na loď + něco za bus až do Shkodëri. Nakonec volíme menší loďku jen pro lidi, která vyráží v šeset a má být na konci o hodinu nebo víc dřív než trajekt. Vyrážíme ve čtvrt na sedm. Cesta je hrozně dlouhá a je zima. Slunko se k nám dostává přes kopce až ke konci cesty. Přesto to nevzdám a do tepla podpalubí nejdu :) Loď stojí v kdejaké "zastávce". Mnohdy netuším, kudy se tam ty cestující v sandálech přes ty skály mohli dostat :) Na konci nás kapitán předává řidiči minibusu do Shkodëri. Pár minut po nás přijíždí trajekt. Moc času jsme neuštřili, ale co... Frčíme do Shkodëri. Bus nás vyhazuje nedaleko centra. Nacházíme informační centrum a ptáme se na hostel a památky. Hostel je nedaleko ale chvíli nám trvá, než ho nacházíme. 25 euro za pokoj pr 3 lidi, kuchyňka, sprcha. Jdeme se podívat po městě. Fototéka Marubi - mnoho jsem čekal a dostal tak málo. Fotky sice pěkné, ale hoooodně málo. Historické muzeum bylo zavřené a na kostely a mešity mne moc neužije. Takže hurá na pevnost. Smrad, odpadky na každém rohu... hrozná cesta. A pevnost... bída. Víceméně jen zbytky opevnění a ve snad jediné dochované budově je extra vstupné na nějaké artefakty, patrně muzeum. I když je to objekt velké rozlohy příliš mne také nenadchnul. Takže nám zbyl už jen jakýsi starý most. Vydáváme se sice k němu, ale bez úspěchu. Ani místní nás na něj nedokázali navést, protože jsme si nerozuměli. Ptali jsme se na Mesi, což je také jedna vesnice dál za Shkodërou, a ne na most, tedy Ura.. dohromady tedy Ura Mesi. Nakonec jsme se dověděli, že pěšky to je daleko a že už se nestihneme vrátit za světla, tak jsme to vzdali. Dáváme si nějaké jídlo v místním občerstvení a jdem do hotelu. Celkově mne Shkodër zklamal, jediné pozitivum na tom, že jsme tu byli vidím v tom, že příště už tu nemusím ztrácet čas :) Obzvlášť působivé jsou nové pěkné domky, kde hned za plotem je spousta odpadků. Když do nich pálí slunko, to musí být žrádlo. Mě pálil nos i když bylo pod mrakem. Péťě začíná být mizerně.
11. den: Hledáme zastávku busu do Ulcijnu. Podle slečny v infocentru má t v devět ráno. Nenacházíme. Nakonec nás bere někdo místní (taxi?) za 8 euro na osobu autem. Procházíme Ulcijn a nakupujeme jídlo. Starý Ulcijn je parádní. Úzké uličky, hradby, pěkné domky... V informacích se ptáme slečny na kemp. Kemp Valdanos o kterém mluví průvodce prý nefunguje a doporučuje nám kemp Utjecha směrem k Baru. Péťe je furt mizerně. Jedeme taxikem. Utjecha je celá oblast. Hafo penzionů, pláž z kamenů, dva kempy - jeden Utjecha, kterého jsme si všimli až poté, co jsme se ubytovali v tom druhém :) Jdeme se vykoupat, je krásně... ale voda studenější, než kdokoliv čekal :( Domluváme se že místo dvou dní tu budeme jen jeden a vyrazíme o den dríve domů.
12. den: Ležing na pláži :) Je ještě pěkněji a moře se nezdá být tak studené, na vykoupání to jde, přesto jsem ho čekal teplejší :)
13. den: Ráno vyrážíme stopovat do Baru, abysme stihli večer vlak do čech. Po chvíli zastavuje albánská audina. Všichni tři i s báglama se musíme vejít na zadní sedačky. Nevím jak jsme to dokázali, ale sedíme a svištíme. Chlapík nás vyhazuje před nádražím a nechává si zaplatit. Jdeme se poptat na nádraží na rezervaci kupíček. Paní nám "nečekaně' nerozumí a furt kváká něco čemu zase nerozumíme my :) Naštěstí se domlouváme s místním klukem jehož mamka (nejspíš) se domlouvá s paní za okýnkem. Dozvídáme se že nám rezervaci nemůže udělat. Že to máme udělat buď ve vlaku, nebo na autobusovém nádraží je agentura, která to dělá. Hodí nás autem dvě stě metrů na autobusák, kde vysvětlí někomu jinému co chceme, protože agentura ještě nemá otevřeno a mizí. Pak už to nebylo tak složité, takže stačilo hodit batohy do úschovny a vyrazit do města na obhlídku. Šli jsme nejdřív do starého Baru. Jirka pohladilna nádraží nějakého psa a ten se od nás poté už držel jak klíště. Cesta do starého Baru nebyla nic moc. Vesměs podél silnice, ale hlavně v pařáku. Děs. Ale došli jsme. Starý Bar vypadá také pěkně, hrad, hradby, dost starých budov, prostě pěkné a určitě stojí za návštěvu, pokud je čas. Pak jsme sedli do taxika a jeli zpět. Až v tuto chvíli se zbavujeme psa z nádraží :) Nakupujem, chodíme po přístavu, pivko.. a pak už hurá na vlak a domů...
14. den: Cesta vlakem domů. Ještě před půlnocí jsme v Praze a stíháme vlak do Plzně...
Sečteno a podrtženo, Albánie, konkrétně Prokletije jsou úžasný hory a určitě bych se tam někdy rád vrátil, protože popravdě jsme jich moc neprošli. Lidi jsou tam taky fajn, ale už je znát turismus. Hlavně třeba v Thethi. Vychytralí lidé se však najdou jistě všude (nemám teď na mysli Frančeska :) ). Staví se nové domy nové penziony...ale čemu se můžeme divit? Každopádně spousta odpadků všude kolem obydlí je až děsivá. Uvidíme, jak se s tím vypořádají, zatím asi nezbývá, než jim držet palce.
